Úterý 1.3.

Testování * Good news * Večerní Zkouška
7:35. Na staré Střezině si paní Štouravá vybaluje testovací nádobíčko a před ní se hromadí fronta nervózních (dosud ne-) účastníků zájezdu. Kdo vyjde pozitivní, neletí. Za poslední týden jsem nablízko potkal asi 150 lidí, tak počítám s tím, že zůstávám doma. Proto nemám ještě sbalenou ani fusekli.
Díky mravenčí práci Lídy Žlábkové má všech 20 hráčů i 3 dospěláci posháněno x dokumentů nutných k vycestování do USA. I Frantíci kvůli přestupu v Paříži vyžadují jedno speciální lejstro. A teď to všechno možná někomu z nás bude k ničemu. V duchu si promítám možné scénáře.. kdybych neletěl já, nic moc se neděje, mám na starosti jen zanedbatelný hudební doprovod v několika skladbách a morální podporu. Horší by bylo, kdyby chybělo pár nepostradatelných hráčů a vůbec největší punk by byl, kdyby červenou kartu obdržel dirigent.
Leč! O půl třetí přichází od paní Štouravé skvělá zpráva: všichni negativní!
Nedá se nic dělat. Zájezd, který se naplánoval na ten úplně nejnešikovnější termín, kdy ještě zcela neskončilo covidové šílenství a už začalo ještě horší šílenství válečné, se KONÁ!
Před desátou večer sraz ve škole, kontrola všech potřebných dokladů a vydatná předpůlnoční zkouška. Na Střezině se hraje prakticky od rána do večera 7 dní v týdnu, takže nic tak zvláštního. Pak už připlul bus, naskáčem do něj a hurá na Prahu!

Středa 2.3.

Mínus 3 až plus 25 * Paříž * Setkání po letech *
Daaaaaaleko na sever * První družba s domorodci * Obsazeno!
Po třetí hodině vyskakujeme rozespalí z busu, překvapeni, jaká je v Praze takhle v noci hrozná kosa. Dobrý 3 pod nulou. A to už je březen!
Letištní hala je rozespalá stejně jako my - pořádný denní provoz ještě nezačal. Kafčo se ale už objednat dá.
A už se štosujem u odbavovacích přepážek Air France, s kterou letíme tam i zpět. Slečny jsou velmi milé, a s úsměvem nám říkají i to, že máme problém. Jedna z našich nejmladších má jen týden od posledního nutného očkování, a letecká společnost požaduje týdny dva. Naštěstí ale slečna nedávno covid prodělala, potvrzení má, a tak věříme, že ji nakonec pustí. Milé slečny pro jistotu zatelefonují na letiště do Paříže, kde přestupujeme, a sdělují nám, že vše je v pořádku. Uf! První nečekaná překážka zdolána… když tedy nepočítám to, že naše Evča se včera cestou do hudebky málem přerazila ještě doma na schodech.
Letíme!
V Paříži nekonečně dlouho rolujeme po letišti, pak nastupujeme do nějakého MHD, které nás odveze kusanec ke třetímu terminálu ve čtvrté řadě zleva. No asi né, ale letiště Charlese de Gaulla je prostě megapole. Stejně mega je i fronta na pasové kontrole. Smysl pasové kontroly na přestupu na jiné letadlo fakt dodneška nechápu. Jste občan EU, letíte ze země EU do jiné země EU letadlem, do kterého se bez pasu nemáte šanci dostat. Přesto chtějí vidět pas. Fronta u téhle kontroly zabere chabých 45 minut. Pohoda.
Už mírně nervózní dorazíme ke správnému gejtu do Miami a zjišťujeme, že odbavení bude opožděno kvůli nějakým technickým problémům. Tak jdem s Evčou na café. Na Paříž nijak extra netrpím, ale kafe s dcerou v Paříži přece jen něco do sebe má, nebo ne?
A už sedíme v obřím airbusu, jehož interiér je krásně nasvícený ve francouzských barvách. Zjišťujeme, že na palubě je spousta volných míst a někteří šťastlivci se můžou dokonce natáhnout přes tři sedadla a celkem pohodlně si schrupnout. I všechna violoncella si hoví způsobně upoutaná na svých zakoupených místech. Naše tři violoncella jsou vlastně jedinými neočkovanými pasažéry na palubě, heh.
Hluboko pod námi je zataženo, není tak šance zahlédnout La Manche, Londýn nebo Irsko, které pod námi postupně ubíhají, a tak to nezadržitelně zalamuju. Stejné počasí vládne i nad Miami, ke kterému se musíme probít přes masu hustých mraků. A každého z nás čeká milá povinnost - imigrační pohovor s úředníkem, který má právo vás bez udání důvodu nevpustit do země. Ponižující a napjatá chvilka. Mám kliku. Asi jsem  na Pana Důležitého udělal nějak dojem, a tak po mně nechtěl ani obligátní otisky prstů. Zato Andulku vyhmátli na namátkovou drogovou kontrolu. Ta by nás převezla, kdyby u ní něco našli!
Všichni jsme prošli, dokonce i všechna zavazadla dorazila v pořádku. V příletové hale nás přivítal nápis BESAME MUCHO! Stejného názvu je jedna z celosvětově nejhranějších jazzových skladeb, tak jsem se jako jazzman hned cítil vítán. Na letišti byla ke slyšení spíš španělština než angličtina, tak jsme se horko těžko vyptávali na cestu na parkoviště, kde nás měl vyzvednout Michael. Jen jsme vylezli z klimatizovaného letiště, praštil nás do nosů vlhký teplý vzduch. Prádelna! Od výlezu v Praze jsme se posunuli o 18 hodin a 28 stupňů.
A to už se objímáme s Michaelem Šustem, velkým šéfem, jeho skvělou ženou Coleen a obětavými manželi Scottem a Susan, kteří nás vozili i na minulém tripu po Kanadě a severu USA. Nedávno se stejně jako Michael přestěhovali na Floridu, a protože jsou stejně obětaví jako posledně, budou celých 14 dní řídit jednu z našich tří dodávek. Dávám k lepšímu skvělý vtip, že naše Maruška BERANOVÁ je vlastně příbuzná se Scottem, že.. Beranová - skot. Děcka se mému blbému vtipu uctivě zasmějou a hurá na sever! První základnu máme asi dvě a půl hodiny severně od Miami. Zadky máme už dost rozsekané z letadla, ale musíme ještě pár hodin vydržet. Všude palmy, auta a nekonečné koberce staveb. Desítky a desítky kilometrů projíždíme nepřetržitě zastavěným územím. Po cestě se zastavujeme v mládežnickém centru, kde je připravena pro hladové pocestné výborná pizza, a děcka si můžou konečně prakticky vyzkoušet svoje znalosti angličtiny. Pak znovu naskakujeme do vanů, někdo nabízí žvejkačky, skoro všichni si berou, Matěj utrousí, že když žvejkaj všichni kolem, tak je vzduch tak nacucanej žvejkovým ozónem, že vlastně pasivně žvejká taky, a nevezme si.
Na cestě jsme už 27 hodin, když konečně přistáváme v Camp Grace, kde jsou pro nás připravené chatky. Jenže ouha! V jedné z chatek nocují mexičtí dělníci. Nedorozumění mezi Michaelem a majitelem tábora se telefonicky řeší v hluboké noci a nakonec se jako řešení ukáže ubytování části orchestru v nedostavěné ale rozlehlé hlavní budově tábora. Každý si najde svoje místečko ve spacáku a konečně, konečně se instalujeme do pozice ležmo.

Čtvrtek 3.3.

Přemlouvání kávovaru * Palm Beach * Premiéra skladby * Kde mám noty? * Oceán *
Naše budova ještě není úplně v provozu, a tak chodíme do klasických táborových umývárek. A jako vždycky v Americe mám problém pochopit systém ovládání sprchy. Mám dojem, že když mám přijet, Američani vždycky vynaleznou nějaký nový typ ovládání, a já jsem zase v rejži. Naštěstí Jakub u vedlejší sprchy byl šikovnější, poradil mi, jak s kohoutkem správně zalomcovat, a tím pádem můžu být opět všecek umyt a voňav.
Michael nám včera stihl nakoupit jídlo na ráno, a tak proběhla první krásná samoobslužná snídaně. Nedařilo se nám ale přemluvit nejdůležitější přístroj v domě (kávovar), aby vydal lahodný mok, až někdo geniální přišel na to, že je potřeba dolít víc vody.
Největší potíž dne ale měla teprve přijít.
Čeká nás první krátký koncert, takže šup do koncertního a… plavky s sebou! Hodinu a půl dlouhá cesta floridskou vnitrozemskou krajinou vypadá asi takhle: Rovina, farmy, rovina, pastviny, rovina, palmy, rovina, Klárčino posmrkávání, rovina, silnice a rovina. Podle Michaela je tahle oblast hodně farmářská a hlavně orientovaná na koně.
S malým zpožděním přistáváme na Palm Beach Atlantic University, kde nás čeká vystoupení v kapli. Vrazím tam mezi prvními, odkládám batůžek s notama a už si rovnám klavír, sháním židličku ke kontrabasu, stavím stojánky, zjišťuju, kde jsou záchody, ale to už jsou všichni naladění a připraveni k rychlé zkoušce. Až na mě. Kde je ten můj černej batoh?? Třikrát, čtyřikrát projdu všechna místa, kde jsem v té budově byl..a nic. Začínám propadat zoufalství, protože je mi jasné, že ty skladby zpaměti nedám. Koncert začíná za tři minuty…za dvě… hernajs! Batoh byl na dosah od klavíru, jenže jak na něj skrz okno pražilo slunce, tak byl spíš šedivej a já jsem ho v tom stresu fakt třikrát nebo čtyřikrát přehlíd. Tak to jsem se nechal solidně vyškolit hned na začátku…uf.
Odehrál se asi 25timinutový koncertík, kde se k nám připojilo pěvecké trio Šust family - kromě Michaela a Coleen i jejich dcera Christina. Znám ji od 11 let, teď už je to velká paní učitelka. Svět se otáčí nějak rychle. Zpívá jim to parádně. Dojde i na slavnostní okamžik - premiéru nové skladby Jakuba Krtičky Almighty God. Pecka!
Pak ještě půl hodinky posedíme v kapli, kde se odehrává taková malá talkshow s místním studentem z Etiopie, který vypráví, jak mu škola pomohla v těžké životní situaci.
Hop na oběd do místní menzy - hostina se podobá rautu, k dispozici je hovězí, vepřové, sushi, pizza, salátky, každý si vybere. Pak nás ještě místní hezoun Brian protáhne školou, kde na každém rohu vlají modré a žluté fáborky na připomínku a podporu těžce zkoušené Ukrajiny. I tady v Americe všichni vnímají šílenost, která se odehrává v daleké Evropě.
Brian nám ukáže nádhernou obří studovnu, úchvatnou tělocvičnu i skromný studentský pokojík, ale to už se venku udělalo opravdové palermo, my skáčeme do vanů a tetelíme se na slibovanou koupačku.
Moře je skutečně za bukem. Tedy…za palmou. Vlastně co to povídám - kdepak moře, ale oceán!
Dostáváme k dispozici jenom dvě hodiny, tak okamžitě instalujeme naše vybledlá slovanská těla do zpěněných azurových vln Atlantiku. Vzduch 30, voda 25, zkrátka absolutní labůžo. Ve vodě debatujeme o žralocích. Abyste viděli, naši milí promrzlí Češi, že na vás myslíme, posíláme vám provokativní fotky z ráje a halekáme do vln Nésém vám nóvíný a Pásli ovce Valaši. Kluci stavějí na pláži z písku Karlštejn a pak uloví opravdový kokos. Starostlivá Lída pobíhá okolo a snaží se každému vnutit krém na opalování. Někteří na chvilku na ručníku usnou, jiní jdou na drink. Blíží se půl pátá, a tak se chvatně oprášíme, převlékneme za keříkem do suššího a jdem na domluvený odvoz.
Protože mezi moji oblíbenou literaturu odjakživa patří četba značek na autech, dávám pozor i tady a ejhle, co je k vidění!
EKN (elektronické klávesové nástroje)
EGZ (vejce)
LHQ (Ladislav Hrůš Quintet)
DRB, CZK, nějaký inteligent se honosil značkou IQ6…
Cestu podél pláže lemují honosná sídla amerických boháčů, jejich nehorázně drahé káry, nádherné palmy a všudypřítomná azurová voda.
Klárce se udělalo líp a je jí najednou plné auto. Vypráví, komentuje, glosuje, zpívá, bez varování přechází z češtiny do angličtiny a zpět. Buď za to může větrový bonbón anebo přemíra cukru (asi) v jejím drinku.
Kapelník ztuhne, postrádá mobil. Nakonec je objeven "u Lidunke v batohe". Lidunka je anděl strážný.
Zmoženi zážitky dorazíme už za hluboké tmy do kempu, děcka jsou groggy, zalézají a za pár minut je klid, takže si dospěláci můžou užít malý pokec na terase pod divukrásnou noční oblohou, kde božské ticho naruší jen tu a tam odfrknutí sousedových koní. Romantika jak blázen. Zbloudilého maxibrouka kapelník utloukl sekerou.

Pátek 4.3.

Nádherné ráno * Lucka žehlí * Oprava akordeonu * Malý koncert ve škole * Tygr jede do Paříže * Evča září jak měsíček
Dnes si můžeme trochu pospat, ale hned ráno máme důležitý úkol - sbalit všechno a zahladit stopy, aby pan majitel neshledal žádnou újmu na baráčku, který nám neplánovaně na dvě noci propůjčil.
Celým domem zní čilý snídaňový ruch, jeden podává druhému mléko, třetí čtvrtému dosypává müsli, pátý šestému dolévá kafe, Lucka odněkud vytahuje žehličku a v tu ránu je u ní fronta, a tak nakonec přežehlí košile celému orchestru. Pravá kapitánka!
Usrkávám kafe, chvilku se bavím cvrkotem v kuchyni, chvilku se sluním na terase a než půjdu balit, ještě mrknu na harmoniku. Blbec blbá! Nejradši bych si nafackoval. Základní pravidlo akordeonisty na cestách zní: ihned po příletu zkontroluj stav harmoniky. A to já jsem neudělal. Až dnes, kdy mám "Jožina" poprvé použít. Jožin na mě z kufru trochu ublíženě kouká, jeho smutný úsměv vypadá jak noty na buben. Má pár zapadlých basů, což není fatální závada, ale je potřeba se v tom trochu pošťourat šroubovákem, který s sebou naštěstí pro tento případ co? Který s sebou naštěstí pro tento případ mám. Horečně šteluju drátky v basové skříňce, zatímco kolem zuří úklid. Vypadá to, že se ulejvám, ale sorry - tohle je akutní. Všichni už mají hotovo, mě se vzpírá ještě poslední bas, až najednou zacvakne na správné místo a já s úlevou beru Jožina na sebe a spouštím Okolo Hradce. Děcka hned halekají se mnou, dva páry tančí, kapelník přizvukuje na housle, přidáme pár hospodských odrhovaček a je veselo.
Odjíždíme na střední školu Jupiter Christian School. Na rozpáleném školním dvoře jsou pravé palmy a... umělý trávník! V Čechách by to bylo naopak, heh. Dostáváme tady oběd. Ke každé porci je pytlík brambůrků, nedá se to všechno sníst, a tak kluci zkoumají, kolik pytlíků se vejde do futrálu od houslí. Futrál od violy je lepší.
Na improvizovaném jevišti v tělocvičně odehrajeme kratší koncert. Hle! Spojení hudbo-cvična funguje nejen na Střezině! Po koncertě Michael vyhlásí prostor pro otázky na náš orchestr a za okamžik se u nás tvoří dlouho fronta zvídavců, kterou musí nakonec ředitel rozehnat, abychom tam nebyli do rána. Během balení ještě blonďatý Matěj stihne udivit všechny okolo brilantním preludovánim na piano.
Krátká zastávka v nákupním centru, Matějové si kupujou nachlup stejné fialové mikiny a ani v tom vedru je nesundají.
Přejíždíme do Lakeside Presbytarian Church ve West Palm Beach, kde nás místní ženstvo hostí skvělými výrobky z vlastních kuchyní. Jednoznačně vítězí vajíčková pomazánka, která je jak od babičky z Polabí. Kryštof všechny obohatil praštěnou písničkou Tygr jede do Paříže a zakrátko ji zpívají všichni.
Sál je prostorný, ale jeviště je tak zvláštně členité, že máme problém se tam vejít. Evča nakonec s kontrabasem stojí vzadu přímo naproti dirigentovi a skvěle si užívá, jak jí to tam odsud nádherně zní.
Zkouška před koncertem dopadla doslova příšerně, ale o to lépe se pak povedl vlastní koncert. Klasika. Perfektně zafunguje Vivaldi, zazáří sólistka Lucka, Britten je skvostný, my spolu s Evčou a houslistkou Štěpánkou jsme na Ameriku spíchli známé akordeonové Libertango od Astora Piazzolly a právě dnes přišel čas se taky blejsknout. Koncert vrcholí písněmi se Šust Family a místní flétnistkou, vyznění je skvělé. Euforie jak po vyhraném zápase.
Naházíme vše do vanů a jedeme horkou nocí do Miami na hotel Holiday Inn.
Klimatizace na pokoji jede, jak kdyby jí za to někdo slíbil dovolenou v Praze, a nedá se za žádnou cenu zastavit. Pomačkal jsem několikrát všechny knoflíky - bez úspěchu, a tak jsem sáhl k hrubému násilí a vytáhl ji z elektriky. Vyrážíme na krátkou obhlídku terénu. Palmy, silnice, hotely, parkoviště, nikde ani noha, zavřené restaurace. To poslední zabolí ze všeho nejvíc, tak zalejzáme.

Sobota 5.3.

Běžec * Miami Beach * Diskotéka * Trampoty s ubytováním * Scénka jak z filmu
Probudili jsme se na vysokých hotelových postelích. O co výš jsou postele, o to níž jsou okna, takže když rozespalec vystrčí nohu, může klidně došlápnout na zem až na ulici o čtyři patra níž. Ale okna nejdou otvírat, protože tady se o větrání stará klimoška, že jo, takže v tomhle ohledu je bezpečno. Od snídaně je průhled na venkovní bazének. Znalecky s kapelníkem zkoumáme, jestli by voda byla akceptábl, ale nakonec se možnosti předvést se v plavkách před snídajícími hosty vzdáme.
Na srazu před hotelem prosakuje informace, že superman Ondra i dnes dal svých obvyklých 8-10 ranních kilometrů, aby nevypadl z vrcholového běžeckého tréninku. Dlouhé Maruščiny vlasy jsou v ranním čerstvém větru tak neposedné, že by byl hřích nepořídit pár veselých fotek.
Nasedáme do aut a jedeme někam do centra Miami, kde má být od Michaela přichystáno překvapení. Doufáme, že to bude něco s mořem, a taky že jo. Boat trip! Vyhlídková loď nás hodinu a půl kolébá kolem pobřeží Miami Beach. Ze všeho nejdřív ácháme nad panoramatem downtownu, a jak se vzdalujeme od pobřeží, vylézají další a další mrakodrapy, k vidění jsou luxusní jachty, vodní skútry, vzdušná silnice spojující jednotlivé ostrůvky (říká se tomu estakáda nebo prostě silnice s mosty?), suchozemec si může hlavu ukroutit. Zážitek trochu kalí přeřvaný amplión s přiblblou diskotékovou muzikou, ale záhy zjišťujeme, že i tohle barbarství má svůj smysl. Semhle támhle kapitán lodi utrousí zprávu, že v tom domku s bílými věžičkami bydlí slavná zpěvačka Shakira, a už se muzika přeladí do nějakého jejího hitu. Kousek dál má rezidenci Justin Bieber a Antonio Banderas. Možná se kluci tu a tam potkávají při vynášení odpadků. Chvilku posloucháme něco od Biebera a to už zní vzduchem Gloria Estefan a my jí koukáme do kuchyně. Kus dál má sídlo zakladatel Instagramu, vedle vynálezce viagry, a pak zpoza palem vykukují hrady dalších celebrit jako jsou třeba Jenifer Lopez, David Beckham, Jackie Chan nebo Ricky Martin. Každý má nějakou tu svou muziku. Když míjíme zámeček, který obýval Frank Sinatra, tak bohužel žádná My Way nezazní. Swing by sem asi moc nepasoval. Všechny ty luxusní bejváky jsme viděli na relativně malém území - asi tak o rozloze… no, řekněme Rychnova nad Kněžnou. Rychnov ale takové štěstí na tolik známých obyvatel nemá. Tady v Miami je asi nějak dostupnější bydlení, nebo nevím.
Jižním směrem ještě zahlédnu ostrov Key Biscayne, kde se každoročně odehrává slavný tenisový turnaj, a to už se nacházíme v přístavišti, kde kotví majestátní plovoucí hotely, a o kus dál nad obřími tankery ční obludné přístavní jeřáby připomínající ocelové žirafy.
Ze spodního patra naší lodi se ozývá nějaké juchání - seběhnu tam a vidím skoro celý náš orchestr, jak rozjíždí karnevalovou párty - v kroužku tančí a zpívá každý, kdo má nohy, a všichni okolo si nás natáčejí, i kapitán nadšeně zdraví a taneční sólo vystřihne Michael i kapelník Mikuláš. Tak tohle byl opravdu zážitek jaksepatří!
Ještě krátký shopping v krámcích na pobřeží. Kupuju si sluneční brejle, které Klárka nemilosrdně klasifikuje jako seniorské. Jinak spíš jen tak pokukuju, a co nevidím! Tisíciletý fíkovník, dvacetimetrovou frontu na restauraci, dinosauří safari, kadícího psíka, hospodu Forresta Gumpa a hlavně spoustu nádherně vymóděných černošek. Dámy prominou - jako esteticky založený člověk jsem tenhle vysoce estetický fakt zmínit prostě musel.
Při čekání na auto mě zkušenější členové orchestru zasvětí do hry zvané Stupído, což je obdoba slovního fotbalu, a než se stačím rozkoukat, už mám na kontě jedno trestné S.
Přejíždíme do centra Beth Moshe, kde máme zkoušku na zítřejší koncert a taky večeři. Jedna ze slečen si kydne omáčku na kraťasy a okamžitě skvrnu oblízne. Kdyby se to stalo mně, musel bych tam kydanec nechat, protože míra mé obratnosti podobný manévr zcela vylučuje.
Za celý den jsme vlastně poprvé slezli ze sluníčka, a tu zjišťujeme, že jsme z té lodní vyjížďky spaření jak selátka. A tak znova posílám provokativní fotky domů a taky kolegům muzikantům do Hradce a dostávám zpátky rovněž provokativní fotky - v Čechách se totiž právě odehrávají první plesy po dvou letech a muzikanti i hosté si to náležitě užívají. Zní to divně, ale trochu závidím. Přes den zevlovat v Miami a večer odehrát s kamarády ples někde na vesnici, takhle vidím ideální březnovou sobotu.
Pořád přesně nevíme, kam jedeme bydlet, jsou nějaké komplikace, nakonec holky jedou do rozlehlého domu pana pastora a kluci pokračují ještě kousek dál do volného nezabydleného domu. Zvenku super, vevnitř vůbec, ale vůbec nic, takže naši Amíci jedou někde sehnat nafukovací matrace. Spacáky a polštáře máme už z kempu nachystané. Jinak je ale krásný vlahý večer, někdo si všímá, že je vidět úzký srpek měsíce, ale nevíme, jestli couvá nebo dorůstá, protože má naprosto exotický tvar písmene U. Chvilku na to zíráme a pak Jakub korunuje tu situaci vtipným postřehem: No dyť jasný - u nás vypadá měsíc jako C, protože Česká republika, a tady jako U, protože USA, to dá rozum.
Přijíždí pastorova žena a přiváží několik nafukovacích matrací, s ní se do domu nahrne pár jejích dětí a několik zvědavců ze sousedství, které nejvíc zajímá, jestli jsme se sem přistěhovali. Pár lidí nafukuje matrace, někdo debatuje s domorodci, dva kluci hrají na housle, přijíždí Michael s dalšími matracemi, na to vše dohlíží U-měsíc a přes zápraží přeběhne ještěrka. Kochám se bizarní scénou a přemýšlím, kterému filmu by slušela. Napadá mě S tebou mě baví svět, Kulový blesk anebo Díky za každé nové ráno. Matěj navrhuje sundat si boty, ať tady nenašlapem, jenže nohy má ze sandálů ještě špinavější než podrážky, a tak boty zase nazouvá. Mosambici se pokoušejí nastěhovat si nafouknutou dvojmatraci do sklepa, ale nemůžou se na schodech vytočit a nakonec jeden z nich objeví tlačítko na ovládání vrat garáže a matrace se stěhuje do sklepa venkem přes garáž. Pomalu uleháme, ze sklepa se ještě chvíli ozývá pilné šmydlání Mosambiků na housličky a je půlnoc.

Neděle 6.3.

Ještěřice * Kostel je od slova kosa * Šofar * Šíleniště * Lengvič swič * Klasický koncert a vanilková zmrzka
Moje matračka byla celkem ucházející. Za hodinu z ní ušel skoro všechen vzduch, tak jsem se překulil na nedalekou neobsazenou karimatku a zbytek noci krásně spinkal. Mikuláš mě vzbudil jen jednou a snažil se mi domluvit, ať tolik nechrápu. Jó, jasně, stačí říct.
Ráno s matračkou trochu manipuluju a vyběhne zpod ní malá ještěrka. Taková jednohubka. Že by mi ten vzduch kradla ona? Tak ji humánně vyženeme ven. Kluci už mají sbaleno a před domem si čutají s merunou, krátíce si tím dlouhou chvíli při čekání na odvoz na snídani.
V Beth Moshe dostáváme balenou tortillu a ovocný salátek a jdeme s tím na sluníčko, protože uvnitř je pěkná zima. Někdo objeví, že křovina před budovou se dá využít jako stoleček, tak snídáme krásně v zeleni. Jsem trochu nervní, protože mi došlo, že Jožin je uvězněný v nákladní dodávce, která zůstala u domu. Jestli přes den není v plánu návrat na ubikaci, tak jsem na večerní koncert bez harmoniky. Zatroleně! Naštěstí je to jen kousek, takže tam během dne prý v pohodě zajedeme.
Je neděle, tak nás čeká účast na mši, kde předvedeme malou ochutnávku z našeho programu, což má být pozvánka na večerní koncert. Před námi ještě hraje místní kapela, výborná. Pěkně sezpívaná. Občas se do muziky ozve něco jako trumpeta, na jevišti ale není vidět, tak to asi má na svědomí klávesák. A nemá! Troubení se ozývá totiž za námi - postává tam strejda, má v ruce něco jako gazelí roh, vždycky si vyčíhne chvilku, kdy zrovna zní vhodný akord, a zaduje. Ten nástroj se prý jmenuje šofar. V životě jsem o něm neslyšel. Člověk se pořád má co učit.
Jako host s námi zazpívá místní šéf přes muziku Moises. Je evidentně ztrémovaný až na půdu, ale jde mu to líp než včera na zkoušce. Jeho jméno (vlastně Mojžíš) inspirovalo kluky k mudrování nad tím, jestli Mojžíš, když poručil moři, aby se rozpůlilo, způsobil taky rozpůlení ryb, které se na nešťastném místě zrovna v kritický okamžik nacházely. V bibli se o tom totiž nic nepíše.
Ještě před koncem mše pár hubenějších holek uteče ven na sluníčko. Ta ledárna se fakt nedá vydržet. Každý den se účinky klimatizované Ameriky projevují na čím dál častějším posmrkávání a pochrchlávání osazenstva. Jestli to takhle půjde dál, tak nás příští úterý nepustěj ani na letiště, natož do letadla domů. Michael balancuje na hraně mezi téměř pubertálním chrapotem a úplným bezhlasím. Přesto mu není nic vzdálenějšího než hlasový klid. Za volantem vykládá prakticky nepřetržitě. Tihle kazatelé jsou výřečnější než kterýkoli politik. Na mši zase plamenně hovoří okouzlující pastor jménem Mir, kterého okamžitě v duchu překřtím na Mirečka. Akorát že to není Mireček from Bujumbura nýbrž Mireček from Havana, odkud pochází.
Na oběd jsme si odskočili do mexického Chipotle restaurant uprostřed nákupního centra Aventura Mall, děcka najdou stůl dlouhý jak na Poslední večeři, ale když se k němu usadí, připomíná to spíš krmelec pro zvířátka. A pak následoval dvouhodinový rozchod. Asi je očekáváno, že napíšu, že ve větším shoppingu jsem v životě nebyl. Tak jo, nebyl. Nedá mi to a zadávám do google map trasu pěšky kolem toho oválného komerčního monstra. 3,5km. V průměru má ta obluda tedy plus mínus kilometr. Napadá mě, že je to šílené mraveniště, ale myšlenky se mi nějak v hlavě srazí a mozek mi předloží zcela nové, zato stoprocentně výstižně slovo: šíleniště. Nákupy mě nelákají, mám v plánu zapadnout hned někde na kafe, ale říkám si - aspoň malý cíl si dám. Krátké letní fusekle a pastu na zuby. Fusekle jsem ulovil asi po čtvrt hodině, ale krámek, kde bych z regálu vyhmátl regulérní pastu na zuby, nikoli. Takhle kdybych chtěl kabelku od Gucciho nebo parfém Lancome, to by problém nebyl. Jsem zvědav, jak budou spokojený děcka. Potkávám Štěpánku, ptá se mě, kde je sraz, tak říkám Furt za nosem a ve čtvrtek doleva.
Ve střední pasáži obchoďáku stojí stříbrná socha boha všech obchodníků - zákazníka. Má podobu Andy Warhola držícího nákupní tašku. Vtipné.
V autě jede zase Tygr do Paříže a pak ještě nový kapelní hit: Mcarára hoď sem cihlu! Kdepak, i orchestr klasické hudby se musí vzdělávat v lidových žánrech. Jsme přece škola, ne?
Večerní koncert, který pastor uvede jako vůbec první koncert vážné hudby, který se zde koná, zahajuje Miami Youth Orchestra - středoškolský orchestr o něco větší než ten náš. Zazní i jeden z Bachových Braniborských koncertů. Štěpánka poznamená, že dostala u zkoušek na konzervatoři otázku, kolik je Braniborských koncertů: No, řekla jsem 7, a oni, že když ten sedmej dokomponuju, tak mi to prej uznaj.
Po kratším Michaelově proslovu nastupujeme a je tu interview s dirigentem. Michael ho poprosí, aby mluvil česky, aby měli diváci nějaký bonus navíc. Ukáže se to ale jako příliš těžký úkol - Mikuláš pořád přeskakuje do angličtiny a ne a ne mluvit tou slibovanou češtinou, trošku se na sebe zlobí, a když už se celý sál chechtá, tak nakonec přichází s omluvou: "Sorry, pro mě je občas hárd tů lengvič swič."
Začínáme zostra - Palladio je spolehlivě fungující otvírák, publikum je skvělé naladěné. Po Vivaldiho Zimě, Barberovi a akordeonovém okénku přichází filmové a muzikálové melodie, přidává se Christine Šust, pak pastor Moises a nakonec kompletní Šust Family. Celý koncert má přes hodinu a půl, plný sál aplauduje vestoje.
Po koncertě se družíme s Miamáky na společné večeři, kluci někde splašeh šišku na americký fotbal a pastor Mir nás zve k sobě domů na malou zmrzlinovou a brownies párty pod hvězdami. Bříška jsou spokojená, vytahuju harmoniku, Mir přináší Michaelovi kytaru, vyzpěvujeme a je nám dobře.

Pondělí 7.3.

Kokosy * Snídaně u pastora * Přeprška * Khaki kostelík * Koncert na farmě
Čekání na ranní odvoz si kluci tentokrát nekrátí fočusem anóbrž pravěkou zábavou - rozbíjením kokosů. Každý si najde kokos a šutr a zkoušejí různé techniky, jak dobýt potravu. Bez úspěchu. V téhle disciplíně by tedy homo sapiens sapiens od homo habilise dostal pěkně na frak.
Půl deváté a už se dělá vydatnej hic. Na pastorově zahradě je naštěstí stín, chládek a plné mísy dobrot. U mě vyhrála sýrová pomazánka s cibulovou natí. Vytahujeme drobné dárečky pro pastorovu rodinu - karlovarské oplatky, krtečka, CD orchestru, české sklo, vyměňujeme si kontakty na všechny ty fejsbuky, paní domácí ještě stihne přeprat pár kusů našeho prádla, Štěpánka uplete Bětce copánky a už se kompletně štosujeme do vanů. Čeká nás téměř dvouhodinová cesta na sever do školy v North Palm Beach, kde učí Christina. V zácpě na dálnici nás pobaví babička v sousedním pruhu, která za volantem doslova tančí. Docela by mě zajímalo, jakou muziku právě poslouchá.
Poctivě sprchne, ale kapičky jsou drobnější než obvykle u nás. Spíš je to takové vydatné mrholení. Přeprška. Heh, Majkle, jakpak by se anglicky řeklo "přeprška"? A jak se řekne, že mrholí, poprchává, kape, krápe, mrňá, stříká, leje, dojí? Jestlipak má angličtina výraz pro přeháňku, plískanici, špráchanec, liják, lijavec, slejvák, průtrž mračen? Znají tady někoho, kdo mokne, až je zlitej od hlavy k patě a nit na něm není suchá? A chodí se tady taky z deště pod okap?
Cestou jsme někde ztratili zbylé dva vany, na místě jsme první, koncert naštěstí není od jedné, jak jsem se obával, ale až od dvou. Na obědě v mexickém stylu už jsme zase pěkně všichni a už spěcháme na školní slavnost, kde se udělují ceny pro studenta měsíce, přeje se k narozeninám, zpívají a tančí se modlitbičky. Po shlédnutí tohoto malého představení nám normální americké mše začínají dávat větší smysl. V Amících je tohle výrazné prožívání víry prostě zakódováno už odmalička. Vše se odehrává v kostelíku, který ale funguje jen jako školní sál. Církevní využití tahle budova momentálně nemá. A zase vzpomínám na Hudbocvičnu. Tělocvična užívaná pro hudební účely. Tady zase sedíme v kostelíku, užívaném pro školní účely. Učitelé jsou skoro všichni v khaki mundúrech…trička, kalhoty, dokonce i dámské šaty jsou khaki. Zvláštní spojení kostela, školy a vojenských prvků. Typická Amerika prostě. Khaki barva mi zase evokovala Ukrajinu. Tam se střílí, Evropa je plná válečných uprchlíků, benzín prý doma šplhá k 50 korunám a Škeřík si trajdá po Floridě. Připadám si docela nepatřičně.
Při nakládání nás nebe poctí pětiminutovým lijavečkem a už frčíme na Taylor Farm House v Jupiteru. Krátká zastávka ve Walmartu - hlavně pro nějaké léky na bolavé krky. Taylorovic zahradní restaurace nás přivítá skvělým švédským stolem, přidruží se i Michaelova starší dcera Annie se dvěmi ze svých čtyř dětí. Na cestě je očividně páté. S Michaelem zajedeme o pár bloků dál pro židličky, aby měl orchestr na čem sedět a za malou chvíli už se vyhrává  pod širým nebem pro hosty restaurace. Uprostřed areálu plápolá regulérní táborák, za orchestrem palmy, pofukuje vítr, naštěstí Scott někde sehnal kolíčky, takže se neposlušné noty jakžtakž dají udržet na pultech. Evča je s basou sama nahoře na pódiu, jenže tam fouká tak, že na druhý kousek už radši sleze dolů pod pódium k ostatním, kde je klidněji. Hraní pod širákem je pro muzikanty vždycky komplikované.. může poprchávat, vítr foukat, komáři kousat, děti povykovat, akustika žádná, ale orchestr statečně bojoval a diváci dávali pozor. Po skončení programu Michael povídá, že za půl hodinky jedeme všechno znova, a než si oddechneme, on zatím bude preludovat na piano. Po chvilce ho odvážně vystřídá malý Matěj a dobrých deset minut udivuje společnost svou zručností. Pak dojde na Holubí dům, Okolo Hradce, a to už sviští harmonika a učíme Amíky Mcarára hoď sem cihlu. Je to docela psina. Kryštof se odněkud vynoří s kytarou, celý orchestr chvíli sborově zpívá na jevišti, chvíli pod jevištěm tančí Macarenu, no to jsem zvědavej, jak se naladíme zpátky na klasiku. Ale musíme. Na závěr večera se orchestr ještě zkoncentruje na tři kousky ze svého klasického programu a pozor! K prvním pultům si sedá zadní řada a vyzkouší si tíhu lídrů orchestru. Se ctí!
V publiku se objevili i manželé Domasovi, čeští emigranti z osmašedesátého. Pravda, není to úplně náhoda - pan Domas je totiž bratr paní Evy Houdkové, mé bývalé kolegyňky ze Střeziny, a ta tohle setkání spunktovala. Domasovi žijí asi hodinu cesty odsud a říkají, že rádi přijedou i na náš další koncert, protože jsme se jim moc líbili a protože tady v těch končinách jsou prý koncerty docela vzácností. A pozvali mě na skvělý Yuengling. Schválně neřeknu, co to je - vygooglete si to.
Lehce vyuzení od táboráku a trochu pokousaní od komárů bleskem balíme a už se vidíme ve spacácích. Bude to ještě dobrá hodina cesty.

Úterý 8.3.

Dlouhá snídaně * Sports * Aligátoři * Buřty
První ze dvou dnů volna. Těšíme se, jak se v kempu navzájem užijeme. V plánu původně bylo prolézt areál, kde se dá zahrát fotbal, skočit do bazénu a vyvádět další sportovní špumprnákle, ale nakonec se ukazuje, že děcka jsou hlavně rády spolu. A tak i v téměř prázdninové vyhřáté atmosféře nechávají Floridu za oknem baráku, skoro všichni se sesednou v největší místnosti, snídají, klábosí, hrajou karty, kreslí, prozpěvují, Čečkis vyrábí plánek baráku, protože se v něm skoro nekde vyznat, Violka přiběhne, že u ní v pokojíčku je sršeň, zakrátko je drama vyřešeno, Lucka dělá další várku kafe, kocháme se pěknou společnou fotkou z lodi a zjišťujeme, že nám došla voda. Jsme tu prakticky jak Indiáni v rezervaci, protože bez auta je tady člověk izolovanej a ztracenej, takže voláme Michaelovi, aby nám, až pro nás v poledne pojede, sehnal někde zásoby.
Vylejzám na terasu jak vystřiženou ze seriálu Sever proti Jihu a absorbuju teplo. A najednou je klid a přece jenom skoro všichni vylezli ven. V areálu našli pingpong, obří lego, vybavení na basket a baseball, a mně teď dovolte trochu sentimentu. Vidím totiž fotbalové hřiště s umělkou, v bránách jsou natažené nádherné sítě, v koši s mičudama vytáhnu tu správnou a jdu si dát pár trestňáků z rohu vápna do vzdálenějšího kouta brány, přesně jak Sparťan Béďa Vrabec, když v raných devadesátkách udivoval svými brilantními kopy celou Evropu. Přitom si vzpomenu na červen 1994, kdy se na Floridě v nedalekém Orlandu konalo pár zápasů mistrovství světa ve fotbale a hráči tam kvůli vedru málem chtěli stávkovat, saláti. Ehm. Po deseti minutách na slunci s mičudou jsem schvácený jak veverka, potřebuju naprosto neodkladně sprchu, a to je březen. Kousek od brány nacházím v trávě mušli. Tak to se mi fakt ještě nestalo. Při mém mládežnickém pobíhání po okresních fotbalových trávnících jsem na hřišti nacházel spíš slepičince.
Michael při odjezdu na oběd velí Plavky s sebou! Zajedeme k jezeru Okeechobee a dáme tam koupačku. Nejdřív ale poobědváme v bufíku typu sněz-co-se-do-tebe-vejde a mažeme k jezeru. Ve spalujícím žáru se docela do vody těšíme, ale zchladí nás něco zcela jiného než voda, a sice cedulka ALLIGATORS AND SNAKES IN AREA. NO SWIMMING! Čili Neleztem tam, nechcete-li nedobrovolně nakrmit kroukouše nebo hady. Anebo statné pelikány hnědé, kteří tady v hojném počtu hlídkují nad jezerem a každou chvíli svými půlmetrovými zobany zaútočí na hladinu.
Jezero Okeechobee a jeho okolí bylo v roce 1928 dějištěm jednoho z nejhroznějších tornád v dějinách USA. Dnes se naštěstí tváří celkem mírumilovně, a tak pořídíme pár fotek, pelikáni usazení na zábradlí se dokonce téměř nechají pohladit, a uháníme na kemp připravit táborák na buřty a buřty na táborák.
Plány nám překazí počasí, protože kolem šesté hodiny se spouští téměř tropický liják. Děcka blbnou v bazénku (koupání za deště má velmi zajímavý šmak) anebo v kuchyni debatují s Michaelem, Colleen a Reynoldsovými o všem možném (kdypak si v klidu pocvičíte anglickou konverzaci s rodilými Amíky?). Eliška přilítne do kuchyně a shání se po ledu. Při dovádění ve vodě si totiž pořídila naražený frňák a chce ho zchladit. Emča v nejhorším lijáku musí nutně přeběhnout z venkovního altánku do chalupy, takže je promoklá na kost a má z toho druhé Vánoce.
Protože déšť neustává, ohřívají se buřty nakonec v mikrovlnce a jde se večeřet. Máme navíc k dispozici ještě snad půl pekáče skvělého masíčka, co jsme nezvládli zbodnout včera na farmě. Lahoda. Po večeři pokračujeme v klábosení, děcka se pomalu přesouvají na terasu a budou se zase hrát karty. Tmeleníčko, tmelení, to je první přikázání každé kapely. Mizí jen Anička, protože už sotva plete nohama, a dirigent, který je trochu nakřápaný.
Mosambici zkoušejí nové techniky pravěkého dobývání kokosu, trošku švindlují, protože použijí šroubovák a následně brčko.
Komáři vesele koušou, nerozhodil je ani ten slejvák, a Amíci se pomalu loučí. Táhne na osmou, Reynoldsovi to mají domů ještě přes dvě hodiny - to jsou obětavci!
Den sice bez koncertu, ale přesto jeden z nejskvělejších, protože byla banda pohromadě.

Středa 9.3.

Pošmourná nálada * Trocha botaniky * Fejkové zoo s Jágrem * Pouštní bouře * Poslední společný večer
Ach jo. Z domova přicházejí zprávy o šíření pošmourné nálady mezi lidmi. Bodejť by ne. Návrat do reality bude tentokrát obzvláště tvrdý. Kamarádka z Petrohradu mi píše, že už dál nesnese žít v putinovském Rusku a pokusí se emigrovat. Někteří moji kamarádi zase vedou podivné řeči, že je to stejně všechno bůhvíjak a že nefandí ani Ukrajině ani Rusku. Ach jo. Trip na Floridu mi čím dál víc připomíná bar, kde člověk pije, aby utekl a zapomněl. Jdu zapomenout krátkou vycházkou po areálu. Po včerejším fotbalovém extempore mě trochu pobolívá koleno, tak to aspoň rozchodím.
Teda, nejsem žádný botanik, ale ty stromy tady se mi fakt líběj. Sice nerozeznám smrk od jedle, ale za pomoci geniálního nástroje Google lens ty krasavce přece jen pojmenovat umím. K modrému nebi se vzpínají impozantní jehlice borovice dlouholisté, ta malá palmička se jmenuje datlovník lesní a ta větší je sabal palmetto, jinak známá jako bažinaté zelí! Ale nejkrásnější je rozložitý dub virginský. Z větví mu visí takové šedé cáry, vypadá to trochu jako rozmašírované staré záclony, a hle! Je to tilandsie provazcovitá, tropická epifytická bromélie, rostoucí přichycená na stromech, skalách, sloupech nebo na stavbách. Kolem projede strejda na golfovém vozítku a ptá se, jestli může pomoct. Amíci s tou svojí vstřícností nedají člověku pokoj, ani když se chce v klidu kochat. Na obloze majestátně krouží kondor krocanovitý, černý elegán s bílými špičkami křídel. Je tu k vidění poměrně dost často, i když jeho teritoriem je spíš Jižní Amerika. A za hřištěm na mě opět dýchne domovina! Z ohrady na mě totiž vejrá longhorn texaský, což není strom, nýbrž nádherný dlouhorohý tur jak bejk. Oceňuji jeho vypracované mladé tělo, což on mi bohužel opětovat nemůže. Stojí ke mně z profilu jak na výstavě. Ale já s ním chci selfíčko. Hej, tady jsem, otoč hlavu! Ne a ne se podívat mým směrem. Mlaskám, pískám, všelijak lomozím a nic. Už to vzdávám, ale pak mě po cimrmanovsku napadá požádat ho v jeho rodném jazyce. Excuse me, can I take a picture with you? Ihned samozřejmě pootočí hlavu mým směrem a lup ho! Selfie je na světě.
Štěpánka se opravdu necítí dobře a na celodenní výlet s námi bohužel nepojede. Dá přednost nabírání sil v poloze ležmo. V kempu s ní pro klid zůstane Lída a dožene si aspoň své novinářské resty.
Včera jsme se navnadili na aligátory, žádného jsme ale neviděli, a tak dnes vyrážíme do Bush wildlife sanctuary, což má být taková jako zoo. Zoo to je, lákají hlavně na medvědy a aligátory. Jeden černý medvěd k vidění fakt je a jeden aligátor taky. Celou dobu, co kolem něj chodíme a fotíme si ho, nepohne brvou. Je určitě gumovej. Okolo se ve voliérách nudí pár opeřenců a naproti měří obvod klece americká puma. Jdu k informační ceduli a čtu Florida Panther. Jardooooo! V dresu Florida Panthers hrál na sklonku své zámořské hokejové kariéry legendární Jaromír Jágr. Tahle ladná divoká kočka tak pro mě dostává zcela nový rozměr a musím si ji vyfotit. Kdyby Jágr hrál někdy za Mountfield Hradec Králové, šel bych si do krámu vyfotit sekačku. Jak poetické!
Jinak nás ale tahle pidizoo nemůže nijak moc uchvátit a ve srovnání se Safari ve Dvoře Králové je to opravdu chudičká Popelčička. Co ale dnes už podruhé oceňuju - flóru! Celá zoo a všechny klece jsou utopené ve zdařilé napodobenině džungle. Té vegetace okolo je skutečně neúrekom, ako by povedali bratia Slováci. Palmy, keře, kapradiny, bažinky - zkrátka prostředí jak vystřižené z Cesty do pravěku. Ještě jednou jdu zkontrolovat pana aligátora - ne, fakt se nepohnul.
Rychlý oběd v našem oblíbeném zdravém fastfoodu Bolay a už si to hasíme ke slíbenému oceánu. Parkoviště u pláže ještě vypadá přátelsky, ale jen co překonáme alej stromů, lemující cestičku podél pobřeží, začne nás bičovat silný vítr od jihu. Bílá a černá zrníčka písku se nám nemilosrdně zarývají do lýtek. Hladina je plná vyznavačů kiteboardingu - surfování s drakem. Pro ně jsou dnes podmínky opravdu skvělé, na rozložení dek či ručníků však není ani pomyšlení. Někteří se zklamaně vracejí schovat do pobřežních altánků "za větrem". Já jako pravý obyvatel suchozemě neodolám a vrhám se s několika dalšími magory do vlnobití. Má fakt mimořádnou sílu, šmejká to s námi dva tři metry nahoru dolů u samého břehu, někteří méně šťastní si odnášejí z vody lehké odřeniny kolen nebo nosu, jak to s nimi švihlo o dno. Fučí dost šejdrem, takže za pár minut jsme všichni odvátí o dobrých sto metrů a zpátky se musíme vrátit po břehu, protože plaveckye těmhle vlnám fakt nejde vzdorovat. Kapelníkovi ten příboj pěkně propláchne ucpaný nos a je mu zase hej. Velkej respekt k síle přírody!
Z vody do altánků je to tři čtyři minuty pěšky a za tu chvilku člověk vypadá jak kominík. Barva zdejšího písku je prostě šedá. Naštěstí jsou nablízku jakés takés sprchy, tak máme možnost se trochu zkulturnit. Jinak teda péče o turisty veškerá žádná… člověk by tady rád ztratil nějaký ten dolar za zmrzku nebo drink, jenže smůla. Holky podnikly výpravu hluboko do terénu a asi za dvacet minut se vítězně vracejí se dvěma kelímky kafe. Evča předvádí pár triků s Rubikovou kostkou, Lucka provádí videohovor s Anežkou, účastnicí minulého vánočního tour z roku 2018, ostatní odevšad vytřepávají písek.
Večeři máme dojednanou zase v mládežnickém komunitním centru, ale máme předstih, a tak si ještě dáme zastávku ve Starbucks. V autě dnes jedou šachy na mobilech. Jakub hraje sám proti bandě ostatních poslepu. POSLEPU! Nepřestává mě udivovat, jak různorodé a skvělé talenty jsou tady v orchestru k vidění.
Po večeři ještě fotbálek za umělého osvětlení s domorodci na plácku u takové vodní louže. Přidáváme se s Mikulášem taky. Blbej nápad. Jednak jsme nacpaní a jednak je i takhle v osm večer prádelna a po chvilce jsme zase splavení jak myši, navíc občas někdo musí pro zakopnutý balón do rybníčka. Po fotbalové stránce všechny válcuje tradiční duo Krtička - Metelka. Marně hledám činnost, která by těmhle dvěma vykutálencům fakt nešla.
Po cestě domů ještě zastávka pro doplnění zásob, v autě mudrujeme, jestli budou pro návrat do Čech potřeba testy nebo nakonec ne - musíme to ještě pořádně zjistit, a už se vítáme se Štěpánkou a Lídou. Štěpa pookřála a už zase hází úsměvy na všechny strany, akorát mají obě ženy pěkně vyviklané panty, jak celý den pilně klábosily. Hodina sice už pěkně pokročila, ale je to poslední společný večer, a tak oddalujeme večerku a děcka si ještě vychutnávají bandu. Jedna velká parta dovádí v bazénu, druhá debatuje v hale, šéfíci rokují na terásce, komáři dneska mají z nějakého důvodu volno.

Čtvrtek 10.3.

Čau, kempe * Neplavci ze zákona * Golfový Hobitín * Standing ovations * Housing families
Jaký je 10. březen, takové bude potom léto. Kdysi jsem tuhle lidovou moudrost někde zaslechl, nevím, co je na ní pravdy, ale 10. března si na ni vždycky vzpomenu. Tak jo, lehce oblačno, teplota odhadem 28, lehce pofukuje, žádný extra hic, beru.
Dnes definitivně opouštíme Camp Grace. Tak mě napadá, že se vlastně můžete v pohodě mrknout, jaké to tady je..hele: https://maps.app.goo.gl/VhgfhRnsALRb31aP7
Bomba. Všichni jsme si to tady oblíbili a doufáme, že se sem někdy vrátíme. Z pohledu kapelníka chybí jen jedna centrální místnost pro zkoušky orchestru.
V chlapeckých sprchách od včerejška stojí voda. Nemáme komu říct o opravu. Večer jsem se naprosto minimalisticky osprchnul, v 7 ráno jsem se tam byl mrknout, sprchy byly suché, odteklé, a v 9 už zas kluci hlásili, že je tam potopa. V dosud nehotovém kempu prostě ještě věci nefungují, jjak mají, ale snad si s tím tady někdo po našem odjezdu poradí.
Jakub opět perlí. Smutného pejska, který se snaží vnutit k nám do domu, pojmenuje Alfréd, a posléze, zjistiv určité doplňující informace, ho přejmenoval na Alfrédu. A za chvilku si mě najde na terase s naprosto hyperkorektním dotazem: Pane učiteli Škeříku, Vy jdete hrát fotbal? Vymluvím se na bolavé koleno, ale ve skutečnosti se nechci zase koupat v potu a taky jsou kluci na mě až moc rychlí. Stejně toho za chvíli nechávají, protože se udělalo vedro, a skáčou do "bazénke". Matouš zkouší prošťouchnout ty sprchy gumovým zvonem. Úspěch! Olí a Kryštůvek šůrují umývárky. Lucka před domem cvičí na housle, Evča žadoní o hotspot, Klárka spí. Kolem čenichá jezevčík a na druhé straně chalupy zase jiný čoklík. Jezevčík si našel Aničku a běhá za ní jako...no jako pejsek. Všichni psí tuláci vypadají celkem udržovaně, asi patří ke zdejším stavbařům.
Máme průšvih. V tom dětském bazénku se prý podle zákona smí koupat jen v záchranných vestách a majitel přišel kluky hrozně vyhubovat, protože je samozřejmě neměli. Neplavci jedni.
Šustovi here! Uklízíme i společné prostory, šůrujeme okna, nakládáme. Ten náš pojízdný cirkus je snad čím dál objemnější. Frčíme do městečka Okeechobee do Wendy's, což je taková lidovější obdoba mekáče, děláme tam zmatek, takže nakonec v hromadné objednávce chybějí 4 jídla, personál nám je dovyrobí, pak Violka přiběhne, že u nich na stole je jedno jídlo navíc, Michael zjistil, že v kempu něco zapomněl, tak tam místo oběda zase jede, no prostě je veselo. Největší hladovec je Eli, jedna z nejmenších - na každém jídle je první.
Dnes máme víceméně tranzitní den. Přejezd do lokality jménem Stuart, což je takové předměstí Michaelova současného bydliště, kde bychom měli strávit zbytek pobytu. Takže žádný moc spěch, je čas i na dlooouhé kafe. Cestou míjíme palmovou školku, kde si můžete vybrat stromeček o velikosti, která se vám přesně šikne vedle králíkárny. Od takových větších květináčů až po pětimetrové kusance. Zakrátko se silnice zanořuje do pořádné subtropické palmové džungle. Matěj vyhlásí, že tady by si přál dát aspoň na hodinu rozchod. Květena je to lákavá, ale bůhví, co tam číhá za zubaté potvory. Michael taky neví, protože běžný Američan se do takové divočiny prakticky nevypraví. Tady se člověk dostane jen z domu do auta, z auta do práce, pak zas do auta, autem do restaurace a pak autem domů. Dost fádní. Proto se taky tady chodí v botách i doma. O bláto nezavadíte.
Ocitáme se v Hobitíně. Je to klub, jehož podstatou je golf. Seniorští boháči tu v areálu hřiště i bydlí. Sterilně luxusní prostředí plné jednopatrových paláců. Schody by byly příliš namáhavé. Není tu kus přirozeně krajiny, vše je instalováno člověkem. Trávník, asfalt, palmy, domy, auta, golfová vozítka, terénní vlny na hřišti, jezírka, vše. Sen lidí, jak by měl vypadat svět, kdyby ho stvořili oni. Trochu děsivá představa. Podobně jako když si necháte kompletně přešít obličej plastickými chirurgy. Budete dokonale krásní, ale kouzlo přírozenosti zmizí.
Před koncertem je tady pro nás zdarma připravená večeře. V areálu jsou tři hogo fogo restaurace. Nedopatřením se ocitáme v té nejluxusnější a než nás někdo stihne vyrazit, už máme nabrané plné talíře, debužírujeme a pozorujeme okolí. Ze všeho nejvíc mi to tu připomíná indiánskou rezervaci pro bohaté důchodce. Jakože super, ale není mi tu dobře. Těším se na tláču s cibulí a točenou chotěboř na Malým růžku. Z nastupující deprese mě vysvobodí spásnej ceďas. Tak naštěstí ani vezdejší golfoví milionáři ještě nedokážou poručit větru či dešti. Uf. Někteří z nás už jsou v koncertním, ceďas nepřestává, Michael se Scottem obětavě běží pro auta, aby nezmokl celý orchestr.
Popojíždíme o pár set metrů dál do kaple, kde budeme koncertovat. Kaple má kapacitu asi 200 míst. Zdejší šéf přes muziku těsně před koncertem vykládá, co vše má na starosti… symfoňák, dva sbory, manželka zpívá ve třetím. V hledišti bude prý i spousta hráčů z jeho orchestru. Muzikanti v hledišti, to je vždycky specifická záležitost. Hraje se takříkajíc o vyšší sázky. Z koncertu si můžete odnést sladší úspěch, ale taky větší ostudu. Michael v téhle lepší seniorské společnosti hraje na intelektuálnější strunu. Hned v úvodu krátce pohovoří o životě a díle Antonia Vivaldiho. Je trochu nervózní, chce se tady dobře zapsat. Naštěstí nemoc už zdá se pominula, má hlas jako zvon, v orchestru už taky posmrkávají jen asi dva poslední nešťastníci.
Orchestr dává Vivaldiho Zimu se skvělým Lucčiným sólem. Publikum v téhle prádelně vůbec nemůže mít ponětí, co to zima je, jakou má atmosféru, a jak ta muzika nádherně ladí s čerstvě zasněženou krajinou! Pár mladších hráčů si na některé skladby mění místa se zkušenějšími a berou tak na sebe mnohem větší zodpovědnost. Tý bláho, standing ovation už po Palladiu! Lída nese schvácenému dirigentovi vodu. Jejda, já tady komentuju koncert jak hokejový mač a už si musím oblíknout nástroj, jdu na jeviště! Boulevard si vyloženě vyšmáknu. Je to pro tenhle účel naprosto dokonalá skladba. Jednoduchá, tvárná, efektní. Připomíná modelínu, ze které si každý večer můžete uplácat něco jiného, já dnes volím trochu vtipnější pojetí a děcka se za mnou pochechtávají už po třetím tónu. U Libertanga jde z nás takový vítr, že Štěpánce padají noty. Chňapnu po nich, sice je nezachytím, ale zato si cvaknu bradou do harmoniky a kousnu se do jazyka, a tak situaci zachraňuje Lída, noty sbírá a vrací na pult. Britten je úchvatný. U něj už sedím u klaviru, který je tady trochu vystrčený před orchestrem, a tak můžu sledovat prakticky z první řady, jak tady rostou budoucí lídři, jak i mlaďáci zodpovědně, zaujatě a s přehledem tahají. Nástup viol je poprvé naprosto dokonalý, cella překrásně vynesou své malé sólo. Program se hraje už pošesté v sedmi dnech a je to moc a moc znát. U Tenesee se orchestr místy trošku rytmicky rozchází, možná že trochu povoluje koncentrace, ale Cider už je zase v lati a s obrovskou muzikantskou duší. Užívám si koncertního křídla a v pravé ruce v sóle nasazuju velkou sazbu a là Karel Svoboda, orchestr mi duje do plachet. Kvůli těmhle chvilkám člověk tu muziku dělá. Nastupuje Christie na I Dream a Dream, poprvé ji vidím při akci zepředu, zpívá skvěle a přidává špetku dramatického výrazu, je to muzikálový výkon jak víno. Závěr obstarávají duchovní písně Šust Family, Michael už má zase hlas jako zvon, dává se i Jakubova čerstvá skladba, standing ovation už ani nestíhám počítat. Pátý, šestý? Odcházíme z jeviště a každý se nás chce dotknout jak hráčů Realu Madrid po vítězném finále Ligy mistrů. Dirigent je spokojený na 99%, k absolutní nirváně mu prý schází jedno, dvě, tři točené. Přiřítí se ke mně Jakub a třese mi pravicí - pane učiteli, ten Boulevard byl skvělej! Přátelé, i muzikant s pětatřicetiletou jevištní praxí rád slyší chválu, a tak se červenám a upřímně Jakubovi děkuju.
Skáčeme do vanů a míříme o pár mil dál na místo setkání s našimi housing families. Někteří menší se trošku bojí a stydí, větší jsou plni očekávání. Kluci jsou hlavně zvědaví na auta, která budou v rodinách. No, nejsou to ani tak rodiny, spíš seniorské páry. Postupně si nás podle Michaelova rozpisu rozebírají a adoptují. Lída jde k Češce, paní Melicharové, což je maminka úspěšné americké tenistky českého původu Nicole Melicharové, vítězky Wimbledonu ve smíšené čtyřhře. S Mikulášem vyfasujeme sportovně vyhlížející sympaťandu Margaret. Bude jí určitě přes sedmdesát, ale je pěkně energická, šup šup, jedem. Během čtvrthodinové cesty jsme se dozvěděli, že tady stavějí druhou dálnici hned vedle té první, protože ta první už nestačí, a že doma mají tenisový kurt, bazén, moře… co jen budeme chtít. Jo, a bydlí tady sestry Williamsovy, Chris Evertová, Tiger Woods a Michael Jordan! Nedá mi to, ověřuji si ty bombastické údaje na netu - no jó! Všechny ty hvězdy bydlí v okruhu asi půl hodiny cesty odsud.
Přivítáme se s manželem Kenem, krátce zdvořilostně pohovoříme, Margaret povídá, že chtěli ubytovat spíš děti, ale vlastně my oba s Mikulášem jsme mladší než všechny jejich děti, nejstaršímu je 53, heh, tak vlastně všechno allright. Margaret tím pádem bude asi výrazně přes sedmdesát. Tady to klima hrozně klame. Jdou spát, my s Mikulášem ještě na terásce rozebíráme skvělý koncert a probíráme i obecnější pedagogické otázky. Vyprázdněné lahvičky pak dle instrukcí domácích odkládáme do koše.