Pátek 11.3.

Superbabča * První dojmy z rodin * Debata v kroužku * Do centra * Tropický slejvák " Sbor staříků * Hrajeme pro housing families
Margaret nám ráno servíruje vajíčka natvrdo a slané bagely - informovala se dopředu, že my Češi si na sladké pečivo zrovna moc nepotrpíme. Dostává se nám znova varování, ať v žádném případě nelezeme do sladké vody, protože aligátoři jsou všude a vylejzají i na břeh. Jednou jí prý bratr svěřil na hlídání malého maltézáčka, papírového šlechtice za 25 tisíc doláčů. Při venčení se jí vytrhl, samozřejmě hned hop do rybníka, a to už se k němu po hladině sunul krokouš. Tak jsem tam mezi ně skočila, povídá Margaret, čapla jsem čokla za flígr a vyhodila ho na břeh. Zalapeme s Mikulášem po dechu… No přeci si nenechám od bráchy vynadat, že jsem tím jeho pejsáčkem nakrmila aligátora, že jo.
Ehm.
V 9 sraz na naší nové základně. Postupně se tu objevují další a další dvojičky a předhánějí se, jak to mají u rodin super a kdo tam co všechno má. Nejmenší cácorky se prý trochu bojí konverzovat, tak je povzbuzujeme, ať neuvažujou nad gramatikou, ale ať prostě povídaj. Všude mají u domu bazén, často i psa, jedna rodina je výrazně kočičí, všude je naštěstí WiFi, to je dneska už komodita cennější než pitná voda, že jo. Zaslechl jsem i něco o delfínech.
Čečkis táhne záhadnou tašku. Povídám - co to vlečeš, brambůrky? Tak určitě! …setře mě čerstvě třináctiletý borec a dál se se mnou nebaví. Kája mě sprdne za faktickou nepřesnost v mém deníku - videohovor s Anežkou z pláže dělala ona, nikoliv Lucka! Ach má hlava nespolehlivá… omlouvám se, Kájo! Dneska se mi zatím vyloženě daří teda.
Máme chvilku na pokec v kroužku, Michael se ptá na dojmy dětí z Ameriky, jeden z nejčastějších dojmů je: zima! Máme za to, že to tady s klimatizací fakt přehánějí. Někdo vykládá, že když večer poprosil domácí, aby trochu stáhli klimošku, tak jim prý radši přinesli deku, než aby to vypnuli. Koneckonců i Ken, náš domácí, povídal, že po přestěhování na Floridu se jeho tělo strašně rychle adaptovalo na ten hic tady, v létě v zimě tady choděj v tričku a šortkách, takže kůži prakticky vůbec nerozmazlují teplým oblečením, jsou zvyklí, a když přijede návštěva ze severu, tak je tady i v tom hicu musej doma balit do dek. Amerika. Naši dva největší zmrzlíci - Matouš a Violka tady prakticky nesundají dlouhé gatě - ani venku.
Michael si bere slovo a poví dětem něco málo o víře, vezme si k tomu pár veršů z Nového zákona a ukazuje na tom, jak přistupovat k četbě Bible. Každý dostává svůj výtisk v češtině.
Jedem do centra Stuartu, který se hodně stylizuje jako rybářské městečko. Na pobřeží se tísní rybí restaurace a hospůdky - konečně stavby, které vypadají, že už něco zažily. K molu na hladině vede pár dřevěných schodů - ideální místo na rodinnou fotku. Pár lidí se na schody natáhne. Evidentně jsou zmoženi z neomezeného nočního přístupu k WiFi a trochu dospávají. Vzduch brázdí pelikán, co chvíli se snese a dlouho efektně plachtí dvacet čísel nad hladinou. Oceňuji autentický pach rybiny. Kašíme/čilujeme/odpočíváme.
Nad basketbalovým pláckem se sklání palma a v její koruně kluci zmerčili kokos. Ondra se pro něj snaží vyšplhat po hladkém kmeni. Moc vysoko to nejde, někdo sežene dlouhou větev, ani ta nestačí, hází se šutrem, bez úspěchu, někoho napadne, že by dirigent mohl vzít nejlehčího na ramena, aby se dosáhlo výš, já jsem ale o fous vyšší, tak beru Matěje na ramena já, furt je to málo, tak na mě nakonec vyleze dlouhán Ondra a šermuje třímetrovým klackem v koruně palmy. Teď teprv zjišťuju, že nejde o kokos anóbrž o černý basketbalový míč, zaklíněný v místě, kde by člověk hledal spíš ty kokosy. Ondra je šikovný, za pár minut letí k zemi. Ten balón. Mám zásluhu a kluci rozehrávají basketbalový mač. Kolem palmy, nad nimi dálniční most, úplně stejný jako v Povážské Bystrici, teda skoro.
Michael a Colleen přivážejí pizzu, salátky a colu, tak se srocujeme v altánku a dlabem. Dostáváme ještě třičtvrtě hodiny, ale ne víc, protože má pak dost pršet. Zabrousíme s Evčou do jednoho z těch půvabných pajzlíků a dáme si pivko a kafe. Přilítne i Elis, hlavně kvůli WiFi, ale musí si něco dát, tak sedne na bar a ucucává colu.
Eh, na místo dnešní večeře budeme mít přístup až před pátou, tak je nutné ještě někde protlouct dvě hodiny. Starbucks se pro tento účel jeví jako ideální útočiště. Dávám si nějaký studený shake a objevuju skvělé křesílko ve společnosti tří podobných strejců, opatřených laptopy a tablety. Neřekneme si ani slovo, přesto je nám spolu skvěle. Zaberu se do psaní a málem si ani nevšimnu, že se venku spouští boží dopuštění. Tohle už není déšť ani lijavec ale tropickej přívalovej mastodont. U Starbucks přistávají naše dodávky, přímo u vchodu, ale než tam proskáčeme, schytá každý z nás solidní mokrý pozdrav z nebes. Odjíždíme, brodíme se tak deseti centimetry, pardon.. čtyřmi inchi vody. Stěrače nestíhají, obrubníky kolem silnice pomalu mizí, Colleen se dušuje, za taková průtrž tady tři čtyři měsíce nebyla.
Večeři zase obstarává místní "omladina". Všichni jsou v pokročilém seniorském věku, ale kmitají mezi námi, jak kdyby jim šlo o nominaci na olympiádu. Burger a spousty skvělého ovoce. Po zkoušce šup přes silnici do svatyně. Zase kosa jak v kostele. Někteří se shánějí, jestli někdo nemá třeba mikinu na půjčení, po chvilce si zvykneme. Zkoušku jako koncertní mistr srdnatě odehraje malá Emča, Lucka sedí vzadu.
Na tři poslední skladby se přidá pěvecký sbor staříků. V podobném jsem jako student zpíval v Hradci, jmenoval se - a dodnes jmenuje - Smetana. Vždycky jsme si se spolužáky říkali, že věkový průměr tam je 75. Tady je 75 nejmladšímu, ale všichni vypadají velmi pěstěně.
Rtuťovitá drobná babička mě vyšoupla od klavíru, že to bude hrát ona, a po pár taktech zkoušky mě zase poprosila, abych šel hrát, že ona se vmezeří radši do sboru. Trochu mi připomněla pardubickou herečku Péťu Janečkovou, ale tak za 40 let. Staříci se při téhle mezinárodní spolupráci snaží vycajchnovat, jsou fakt dobří, výborně jim to ladí. Uprostřed zkoušky se někomu z nich rozezvoní telefon. Michael poprosí, ať to vypnou, ale všichni hrdinně stojí v pozoru, nikdo se nepřizná, a tak necháváme telefon ještě půl minuty dozvonit a pak teprve pokračujeme.
Ladíme se do koncertního oblečení. Violka sebou na kluzké podlaze řizla, má trochu křáplý housle. , ale hrát to půjde. Já při pohledu do zrcadla shledávám, že jsem v porovnání s bílou košilí čím dál tmavší a v porovnání s kalhotami čím dál… takovej jako spokojenější. Po návratu domů nasadím okamžitě dietu, protože tohle tady se fakt nedá. Michael popřeje kapele Zlomte vaz! A já automaticky zahlaholím Vem tě ďas! Okamžitě mi dojde, že se to zrovna tady v kostele úplně nehodí, a tak se bleskem opravuju Tedá… Čert tě vem! No, to jsem to moc nevylepšil.
Dřevěná klenba kostela perfektně distribuuje zvuk do prostoru, zní to nádherně. Hrajeme vlastně i pro naše housing families, v publiku se opět ukážou čeští manželé Domasovi - trmáceli se sem na nás úctyhodné dvě hodiny. Koncert opět vynikající, i když na úroveň toho včerejšího skvělého představení v Hobitíně asi úplně nedosáhl. Naše Margaret cestou domů říká, že je ráda, že se s námi nejdřív poznala osobně a pak teprve shlédla na koncertě, co jsme vlastně zač, protože jinak by prý měla z nás hroznou trému.
Večer zakončíme vydatným poklábosením s Margaret a Kenem. Konečně mám po týdnu pocit, že se mi rozvazuje jazyk a slovíčka naskakují trochu lépe. Zanadáváme si na politiku, probereme naše rodiny, lyžování, kvalitu irského tabáku, zbytečnost železnice, kapra s bramborovým salátem, dozvídáme se, že Margaret nějaký čas učila na střední škole, ale neměla prý na ty neukázněné zmetky nervy, tak se radši vrhla na účetnictví ve státní správě. Jsem rád, že Mikuláš a já na ty neukázněné zmetky nervy máme. Ba ne, jsou to miláčci. Posílám ještě pozdrav do Hradce svému osiřelému Safari a jdu spát.

Sobota 12.3.

Škatulata * Family day * Úlovek * Mečoun
Ráno hned Margaret jede organizační věci - jedna z rodin totiž nemůže ubytovat kluky až do odletu, půjdou tedy od neděle k nám, tak se musíme dohodnout, jak se o dvě ložnice ve čtyřech podělíme. Mikuláš pravděpodobně skončí u mě v pokoji, z čehož úplně nadšený není, jelikož je ze své chalupy v Orlických horách zvyklý na absolutní noční klid a tichoučko, čehož se mu v mé společnosti pravděpodobně nedostane. Ok, v neděli v každém případě očekáváme Matěje a Matouše.
Sobota je family day - máme všichni volný program s rodinami. Těším se, jaké zážitky jsou pro děcka uchystané. Těším se o to víc, že jsem byl včera oficiálně přizván do whatsappové kecací skupiny Éseletní orchestr a tudíž budu mít parádní přehled, co se kde děje.
Protože odpoledne se má zhoršit počasí, je třeba uvážlivě naplánovat den. Nakonec místo plánovaného tenisu dáváme s Mikulášem přednost pláži, kam nás Margaret zaveze. Ještě předtím ale kraťoučká procházka kolem domu, za pár minut jsme u jezírka, Margaret ukazuje místo, kde tenkrát uplavala aligátorovi a já se nestačím divit, jak blízko za svými domy lidi takovou kousavou potvoru snesou.
A jedem vstříc vlnám, a to na Hobe Sound Beach na Jupiter Islandu. Nedaleko je soukromý golf club, kde prý trénují Tiger Woods nebo Greg Norman. To jen tak na okraj, abychom zasadili vše do souvislostí. Jen se protáhnem kolem budky pobřežní hlídky, už na nás mává Elis. Je tu prý ještě Anička, Eliška, Bětka a Evča. Slušná náhoda! Absolvujeme zdvořilostní konverzaci s jejich babčami, které jsou ale ukecané víc, než potřebujeme, a tak už po chvilce nervózně podupáváme bosýma nohama do písku, protože se nemůžeme dočkat moře. Margaret prý do vody teplé 73°F nepůjde, je na ní moc chladná (asi 23°C). Bude si na břehu číst. Konečně se utrhneme a ve vodě se od holek dozvídáme, že už pro ně před chvilkou drandil fešák z pobřežní hlídky, protože plavaly moc daleko, kde by je mohl chytit nebezpečný spodní proud. Rozruch hned na začátku, a to ještě zdaleka nebylo všechno! Vlny jsou poměrně krotké, pláž obsazená velmi střídmě, nebe skoro bez mráčku, lehký vánek, pohoda. Vtom se ozve jekot. Jsou to naše holky. Jaujaujaujau, strašně to bolí, jaujaujau! Elis. Plavu k ní v domnění, že jí žahla medúza nebo šlápla na ježka (s malým j). Sedí ve vlnách jen pár metrů od břehu, hořekuje a ukazuje si na nohu. Marjapanno. Z prstu jí trčí rybářský háček s kusem utrženého vlasce. Dovlečeme ji na břeh a zjišťujeme, že háček je skrz prst. Naštěstí minul kost i nehet, projel jen kůží. Vyndejte mi to, né, né, nešahejte mi na toooo, jaujaujau! Utíkáme s Evčou pro pomoc, a když se s fešáky z pobřežní hlídky vracíme, Elis už se s holkama hihňá, šok pominul, ale háček vězí v prstu dál. Elis si ho zkouší sama vytáhnout, ale na konci je takový ten zpětný háček, aby se ryba nebo Elis nevyvlíkla, takže přijdou na řadu odborníci. Nejdřív zkoušejí, že by ten proužek kůže chirurgicky rozřízli, pak si berou obyčejné kombinačky, ucvaknou špičku háčku, takže si Elis ten drátek nakonec může z prstu vytáhnout sama. Povedlo se! Hrdinka! Dezinfekce, malý obvaz, poučení, co s tím dál, a už se nejzajímavější úlovek dne s těmi sympaťáky fotí. Vypadá to, že jsme nakonec měli kliku jako hrom, mohlo to dopadnout podstatně hůř.
Ostatní tak dramatické chvilky naštěstí neměli, přesto se krmení rejnoků nebo obřích galapážských želv určitě zařadí k nezapomenutelným zážitkům se Střezinou

Margaret nás ještě protáhne svým oblíbeným parkem na břehu moře, odkud jsou na protějším ostrově Sailfish Point k vidění rezidence zazobanců. Cestou domů pak zase projíždíme oblastí konzervativních katolíků, o kus dál zase žije afroamerická komunita atd. Je až neuvěřitelné, jak ke každému kousku země v Americe náleží specifická skupina obyvatel.
Během výkladu na nás oba s Mikulášem padne taková únava, že by se dala pytlovat a prodávat. Asi padá tlak. Dorazíme domů na skvělé sendviče, které mezitím připravil Ken, dáváme sprchu a omdlíváme do postelí, téměř na věčnost. Sotvaže stíháme odjezd do Stuartu na skvělou rybí večeři do Dolphin Bar And Shrimp House. Po cestě docela klepeme kosu, protože teplota za odpoledne spadla tak na 19°C. Dáváme si nehorázně dobrého grilovaného mečouna. Margaret mluví celkem potichu, Ken zase docela rychle, tak máme v restauračním ruchu docela problém jim rozumět.
Večer doma zjišťuju, že jsem zase připálenej. Colleen měla pravdu, že to zdejší sluníčko je zrádný!

Neděle 13.3.

Posun času * Calvary church * Škrtiči * Rybářský kostelík * Labutí píseň

Noc byla o hodinu kratší - mění se čas na letní. Máme tedy už jen 5 hodin ztrátu na český čas. A za 14 dní se ukrojí hodina se sobotní noci ještě v Čechách. Takže nám vlastně seberou dvě hodiny života. Jak je to hernajs možný? Měsíc tady včera neměl tvar U jako USA ale A jako… jako Amerika, takže v cajku. Mosambici mají stejné mikiny už z Miami, včera si stejné krásné šaty koupili naši Kostíci a ráno se ve stejných kostkovaných košilích objevily Emča s Violkou. Kluci přemítají o nákupu stejných bombarďáků. Team je team.
Mažeme na jih do Jupiteru, Michaelova současného pracovního působiště. Dirigent si asi zapomněl naložit tašku s notama, tak se večer ukáže, jak má repertoár v malíku.
Calvary church. Supermoderní sál, svou otevřeností připomínající takový zmenšený Aldis. Výborná devítičlenná kapela, velký zvuk, celkem pět projekčních ploch od stropu až k podlaze, kam promítají texty písniček a další grafiku. Tak kapela je desetičlenná, uznávám totiž zvukaře za právoplatného člena, protože do profi zvuku tu a tam přidává různé drobné muzikantské fórky, je to fajn. Muzika ve stylu Alanis Morissette, mohli by s tím klidně jezdit koncertní šňůru.
Kazatel vykládá čtení z Ezechiela, ukazuje na něm proroctví, které se hodí na dnešní válečnou situaci. Tak prý oheň bude padat z nebe 7 let, kosti padlých se pak budou uklízet 7 měsíců. Věřím, že v tomhle se bible nebo aspoň její výklad šeredně plete. Přemýšlím, jak doma přiložit pomocnou ruku. Čtu příběhy desítek nadšenců, kteří sedli do aut, odfrčeli na slovensko-ukrajinskou hranici nabrat první uprchlickou rodinu, která se jim naplete před auto a odvézt ji do Čech. Jak ta naše Margaret, když zachraňovala z vody psíka před hladovým aligátorem.
Co na těch zdejších kostelích oceňuju, že je všude prakticky neomezený přístup ke kafi a balené neperlivé vodě. Na každém kroku lednička, na každém druhém kroku várnice s kafem. Tohle bych importoval do Čech hned.
Lezeme ven, je jedenáct, už je to definitivně zase na kraťasy. Colleen říká, že minulý týden bylo mimořádně teplé počasí a teď těch 23 je pro odbobí prosinec-březen mnohem typičtější. Florida je sice Florida, nevím, jak vy, ale co se týče prosince, já hlasuju spíš pro bílé Vánoce, mínus 5 a ladovskou zimu. Děcka mají ještě pokec s mlaďáky, se kterými se setkali hned v den našeho příjezdu, s díky zbaštíme sendviče, co jsou pro nás připravené, a se zastávkou v shopping centre jedeme zpátky směrem na Stuart a Palm Beach.
Cos koupila, Evi? - Cvrčky. - Cvrčky? To asi domů nedovezeš, ne? - Sušený, dáš si? - …
V autě dirigent vymyslí pro Jakuba hru na poznávání skladeb. Tak třeba: Její pastorkyňa? - Janáček. Zlonické zvony? - Dvořák. 1812? - Čajkovskij. Doberou se až ke slavnému Hindemithově koncertu pro violu Der Schwanendreher, což v překladu znamená…a teď pozor: Škrtič labutí. Chvilku se bavíme škrcením labutí, pak Michael navrhne, že "škrtič" by mohlo být krycí jméno pro violistu. A bleskem někdo překřtí jednoho z našich violistů: "Jakub Škrtička!"
Palm City Presbytarian Church. Celá oblast je zasvěcena rybářům, ve stejném duchu je laděn i kostelík. Lavice jsou vymóděny do tmavě modré, píšťaly varhan zdobí modré oblé tvary připomínající vlnky, na místě oltáře je nádherná vitráž s motivem svatých mužů lovících ryby. Akustika prvotřídní.
Poslední rozbalování cirkusu. Trochu dojetí. Matouš se poprvé objevuje bez flanelky! Od prvních pultů dnes vedou zkoušku Eliška s Violkou a Elis s Bětkou, dirigent z nich ždíme emoce, až žíně lítají.
Šup na večeři. Je asi úplně nejzvláštnější z těch, co jsme tu měli. Takové jako zapečené rizoto s trochou krevet, salátek, muffin s máslem a strašně americky přeslazený dortík.
Honem naposledy do koncertního, jeden Mosambik postrádá housle, asi je nechal po zkoušce na jevišti.
Účast v hledišti je skromnější jak početně tak lidsky. Evidentně jde o obyčejnější, normálnější lidi než v Hobitíně, ani byste možná nepoznali, že to jsou Američani, ale potlesk je stejně vřelý a vděčný. Koncert opět vyvrcholil duchovními písněmi, v té poslední je v závěru majestátní zpomalení, tam už se dirigent usmívá k nebi jak kdyby na kocábce zdolal Svatojánské proudy, orchestr si užívá širokého toku krásné hudby a je tu konec. Když už dnes byla řeč o těch labutích, tak jsme vlastně právě vyposlechli "labutí píseň" tohoto turné.
Letím pomoct Lídě prodávat céda, dirigent konverzuje s nadšenými diváky, orchestr má nakázáno ještě vydržet na jevišti pro společnou fotku a dlouhou chvíli si krátí plánovaným přídavkem. Bez dirigenta! Přidává se Christy, přidává se Colleen, okolo hlouček diváků s napřaženými mobily, místy souhra trochu vázne, dirigent je asi přece jen trochu potřeba, ale dohraje se do dokonce a zkouší se ještě další skladba. Tak nakonec se dočkáme focení, ukradnu ještě sólo fotku s Evčou u americké vlajky, orchestru se vůbec nechce z jeviště, několik lidí ještě pošmydlává. Rodiny, co nás přijely vyzvednout, pár minut ještě počkají.
Uf. Znáte ten pocit, jakože je hotovo? V tu chvíli nechcete řešit problémy, jen si užívat tu vzácnou chvilku. Seno je pod střechou. Ještě zbývá drobnost - nastoupit pozítří do letadla, ale to teď necháme koňovi, má větší hlavu.
Zbandám Margaret, aby na náš meeting point vzala i Kena a druhé auto, protože s námi ode dneška bydlí Mat a Mat a dva jejich kufry, takže do jednoho auta se asi o fous nevejdeme. Spoléháme na kluky, že trochu rozproudí hovor - trochu se totiž s Mikulášem stydíme, že naše úroveň angličtiny je na společenskou konverzaci s Amíky trochu nízká. A je to dobrý, hlavně Matouš je přeborník, tak kecáme se staroušky do půl jedenáctý, probírají se i tak odborné věci jako rozdíl mezi temperovaným a přirozeným laděním, vidím, že je to na ně už trochu moc, málem nám padají ze židlí, tak je vysvobodím větou You must be tired a rozprchneme se do ložnic. Orchestr ještě ve skupině řeší, kdy byl vlastně založen, a dobírá se roku 2014. Pchá, zobáci! Tehdá už jsem brázdil Ameriku se Safari. No nic. Nechám Mikuláše v klidu usnout a ještě chvilku pobudu venku, cvrčci cvrkají, vítr větrá, tráva pomalu tráví dnešní třináctkový den.

Pondělí 14.3.

Trocha sportovních aktivit * Scottův van * Tlustá Vltava * Vlnobití
Původně jsme mysleli, že budem dnes v rodinách, ale změna plánu. V 9 sraz a jedem společně - é, na pláž ještě ne, je moc brzo, tak shopping, jo aha, jenže otvírají až v 11, tak do parku, mají tam různá hřiště. A můžem si tam zahrát na nástroje? Jo, to by asi šlo. Nakládáme nástroje, i basa se vejde do úložného prostoru Michaelova vanu. Jožina nechávám v kostele. Jsem k realizaci hraní v parku skeptický.
Zastavujeme v Parku desátníka Justina Wilsona, zdejšího rodáka, který padl v roce 2010 v Afghánistánu. Michael s Mikulášem okamžitě obsazují jeden z tenisových kurtů, starostlivá Lída sbírá míčky, partička kluků dává o kus dál basket, ostatní se rozprchnou po parku, já jdu s bandičkou starších asi na tříkilometrovou procházku směrem Shellka a zpět. Ťapkáme po Southwest Mapp Road, pojmenováváme jednotlivé druhy palem, plašíme ještěrky a u baráků zvedáme praporky na mailboxech. Shellka má rozměry asi 2x1 metr, přesto se nás tam všech šest nasáčkuje, a protože rádio hezky hraje, tak mezi regály dáme mikrodiskošku. Každý si kupuje kapůčo, při vyhazování prázdných lahviček do odpaďáků Kája ekologicky úpí, probíráme znovu zdejší plejtvací a neekologické zvyklosti, vyzpěvujeme party z orchestru a začínáme se těšit domů.
Dneska pro změnu jezdím v autě se Scottem. U Michaela někteří z nás totiž sedí jen na půlce zadku a hle! U Scotta je jedno volné místo. A neřeknou, potvory! Vládne tu malinko potřeštěnější nálada než v dospěláckém vanu. Malinko dost. A taky hotová klimatizační ledárna. Děckám to asi vyhovuje, tak mlčím a přeju si, ať mám chlupatější končetiny. Cestou nepřestávám lovit zajímavé espézetky - koukejte na kořist: JED, HEH, DTJ, AUT, HK, ovšem vítězem se po zásluze a zcela jednoznačně stává šestipísmenná značka: PSU*DAR.
Oběd v nejpomalejším fastfoodu na světě, pak trochu shopping a míříme na pláž.
Cestou na Jensen Beach přejíždíme obrovský (i do výšky) most Causeway Boulevard, pod námi se placatí široširá hladina Indian River, což Lucka neomylně komentuje slovy: Pěkně tlustá Vltava! Indian River vlastně není řeka, nýbrž obrovská zátoka, která se v délce téměř 200 km táhne na sever až ke slavnému mysu Canaveral.
Na pláži vlaje fialová a červená vlajka. Fialová: medúzy. Červená: nebezpečné vlny. Koupání ale zakázáno není. Běžíme vstříc vlnám. Aspoň já jsem v životě větší vlny nezažil. Oceán připomíná páva, který roztáhl svůj pestrobarevný ocas a chlubí se tou nádherou na všechny strany. Lahoda, labůžo, luxus. Zkoušíme různé taktiky, jak se postavit valící se vlně - šipku a podplavat, nadskočit, stulit se do klubíčka, naskočit na ní a kousek se svézt jako surfař, postavit se bokem, zády, všelicos. Pro Amíky na pláži jsme docela atrakce. Oni většinou jen tak posedávají v křesílkách, čtou si, do vody si vlezou maximálně pár metrů od břehu ožbrachtnout si nohy. Je přece zima, březen, že jo. Pohled na dovádějící suchozemce je pro ně vítanou zábavou. I kluci z lifeguard mají trochu povyražení, občas na nás někdo z nich pískne, ať nechodíme tak daleko. Hloubka tu není… když jde vlna, odsaje vám vodu a máte ji sotva po kolena, ale když se převalí, tak máte ve vteřině nad hlavou dva tři metry vodního válce. Nejkrásnější pohled na vlnu je, když se láme, na špičce se jí objeví bílá šešulka a pak se překulí jak kohoutí hřebínek. To si dneska můžeme vychutnat dosytosti. Voda si s mým metrákem živé váhy dělá naprosto, co chce. Užívám si vzácného a slastného pocitu, že moje váha vůbec, ale vůbec nic neznamená a všechno to krásné zmítání, smýkání, pohazování a nadnášení s díky přijímám.
Asi po hodině blbnutí si jdeme malinko odfrknout na břeh, děcka v pár minutách postaví nádherný hrad z písku, dohlíží na nás hejno racků, kteří mistrně plachtí nad námi, na obzoru se objeví tanker a o kus blíž bílá plachetnice. Asi pětiletý černoušek se důsledně zahrabává do písku, už mu ven trčí jen hlava a ruka s lopatičkou. Vypadá megaspokojeně až do chvíle, kdy sestřička přivleče z moře kyblík s vodou a zaleje ho.
V domečku na pláži by mohlo být k dostání kafe nebo nějaký long drink. Pondělí - zavřeno. A ani jiné dny to s otvíračkou není zrovna hitparáda. Asi se počítá s tím, že do oceánu leze jen spodina, ze které dolary moc nekoukají. Závodníci (ti, co jsou za vodou) se přece koupou doma v bazénech.
Kluci se chvilku baví kohoutími zápasy, Elis si pořídí do nohy tentokrát nějakou třísku, je na tyhle trable jak magnet.
O půl šesté si nás rozeberou rodiny, Margaret zkušené odhaduje, že večeře momentálně není naší prioritou a nechá nás na chvíli plácnout sebou na postele a vydýchat sůl a písek. Matěj trefně hlásí, že si z těch vln připadá jak boxovací pytel. Mně dochází, že mám z toho fackování vlnami možná trochu hnutý krk, no bodejť ne.
Ken přípravil skvělé těstoviny s mletým masem, čerstvý salátek a perfektní patizonové placky v trojobalu. Po těch se zapráší nejdřív. Vysekáváme šéfkuchaři poklonu, Margaret říká, že Ken je velmi zkušeným kuchařem, protože ona na sporák nešáhne. Chvilku klábosíme, chvilku sledujeme v TV kontinuální zpravodajství z Ukrajiny a pomalu se přesouváme - kluci k WiFi, my s Mikulášem na zahradu nasát poslední floridský večer. Bohužel přichází trochu rýmička a bolehlav, buď ze sluníčka nebo z klimošky anebo už je to prostě cestovní horečka. Ble.

Úterý 15.3. - středa 16.3.

Překvápko pro dirigenta * Formuláře * Dlouhá cesta na letiště * Fakt letíme domů * Koncert v Paříži * Trocha bilancování
Uf, ráno je mi mnohem líp. Poslední americká snídaně - dostáváme rozpečené bagely se sýrem, Mikuláš ani dnes snídani moc nedá, neví, o co přichází! Chvatně dobalujeme, je třeba balit s rozvahou, protože se na letišti budem muset převlíknout do mnohem teplejšího oblečení, schválně v koupelně zapomínám sprcháč, protože do kufírku na palubu ho vzít nemůžu a do harmoniky ho strkat nechci, to by pro Jožina nemuselo dobře dopadnout. Margaret ještě má pro Mikuláše překvápko. Fotečku s obyvatelem zdejšího zápraží, kde jsme po večerech sedávali. Zpod prahu na fotce vykukuje had, no spíš hádě, ale i to stačí k tomu, aby Mikuláš o dva metry odskočil. Hady nesnáší, Margaret to ví, a tak mu o zdejším plazovi neřekla až do poslední chvíle, aby se tu necítil špatně.
Ládujeme kufry do obou aut, rychle si vyblejsknu domeček i s číslem, abych měl adresu třeba na poslání vánočního přání a jedem na treffpunkt. Cestou to Margaret zadupne, protože přes silnici si to krosuje rodinka jeřábů popelavých. Míjíme skupinu Mexičanů, pracujících na stavbě železničního přejezdu, teda jeden pracuje, ostatní ho povzbuzují - stejný jak u nás. Jsme u kostela. Loučeníčko, loučení s rodinami, společné fotky, rodiny odjíždějí, pápá!
Zalejzáme ještě do kostelní klubovny. Je třeba vyplnit francouzský příletový formulář. Kapitánka Lucka jazykem Franků poměrně dobře vládne, a tak vyplňujeme nesrozumitelné lejstro dle jejích instrukcí. Přebaluju Jožina. Všechny jeho hrany obkládám tričky, ručníkem, vším možným, aby se při přepravě moc nepotloukl, a ještě kufr pro jistotu převazuju připraveným páskem od kalhot.
Tak jo, jedem. Máme celý den na to dostat se do letadla. Část dopoledne tedy zabijeme ještě posledními nákupy, a hop do Starbucks. Chci trochu ulevit peněžence a zaplatit hotově, bohužel moje oblíbené Big size Americano stojí 4,01 dolarů, takže by se peněžence přitížilo asi o půl kila drobáků. No nic. Nakloním se k orouškované slečně za pultem, objednávám, a hle, není to slečna, je to mladý pán, zpod té roušky mu z jeho žvejkavého přízvuku nerozumím ani ň, a tak zkušeně odhaduju, že se ptá na velikost kelímku, na mlíko, cukr atd. Sláva, vše ok a za pár desítek vteřin si vyzvedávám kelímek se jmenovkou Larry. Vždycky se tady ptají na vaše jméno a pak to napíšou na kelímek a vyvolají vás. Protože při vyslovení cizokrajného jména Radek se většinou celý proces trochu protáhne, volím první americké jméno, které mě napadá, a pro místní Starbuckery jsem tedy Larry. Podobný trik volí i někteří další naši, a tak tu máme Laureen, Lauru, Lenny atd. Stylově všecko od L, prostě orchestr Lopat.
Za malou chvíli si ke mně přisedají miláčci Scott a Susan, taky už toho musí mít plné zuby… rozevírají knížky, já si vesele internetím a máme se. A zase - jakmile sedím pěkně na kafi, spouští se venku lijavec. V čase nástupu už jen tak pocvrkává, jedem na poslední oběd do oblíbeného Bolay, dávám si shrimp a sedám provokativně proti Mikulášovi, který má na ně prudkou alergii, heh, budem si chybět.
A pak už únavná dvouhodinová cesta po highway na jih do centra Miami. Michael ještě udělá milosrdnou zastávku v Delray Beach a zve nás na zmrzlinu. Pěkné, evropsky vyhlížející městečko.
Prakticky celou cestu jsme téměř v zácpě, čeští dopravní zpravodajové by hlásili stupeň 4.
Poslední úsek do Miami je pořád zataženo, občas i sprchne, na letišti parkujeme v rozlehlé kaluži, vykládáme, loučíme se se Šustovými a Reynoldsovými, máváme, a odteď se zase staráme o sebe úplně sami. Takže: převléknout do teplého…v letadle bývá chladno a v Praze bude oproti Miami ledárna. Zvážit kufry…dobrý! Všichni se vejdeme do kýžených 23kg. A šup na odbavení zavazadel. Heh, Frantíci v systému evidují dvě Štěpánky a ani jednu Karolínu. No, nakonec se tahle jejich nevítaná kreativita podaří eliminovat. Sláva, slávissima! Na kontrole stačí pasy a očkovací certifikáty. Nekonečná fronta na rámu, já blbec zase zapomenu extra vyndat tablet, který jsem tady za celý pobyt ani jednou neotevřel, takže se malinko zdržím, časový polštář je ale dostatečný, takže u gejtu stihneme my tři dospěláci dát ještě oslavné mojito na šťastnou cestu.
Neuvěřitelný šutr spadl ze všech. Honem ještě nakoupit nějaké upomínkové blbůstky a už sedíme v letadle, tentokrát rozesetí neuspořádaně po celé palubě. Tož! Evropo, rozevři náruč, ztracené dcery a synové se opět obracejí v tvé laskavé lůno!
Jakub, sedící vedle mě, nakonec dal přednost volnému sedadlu kdesi vedle našich holek, což je win-win situace. On má příjemnější společnost a vedle mě se tím uvolnilo místo, tak si říkám, že bych si možná odsedl od toho francouzskýho dědka vedle mě. Než se rozhoupu, jestli to je nebo není neslušné, dědek mi vyleje do klína kelímek vody. Merci! Tak si teda odsedávám a zkouším usnout jako mnozí jiní šťastlivci.
Přes únavné letištní kontroly v Paříži se dokodrcáváme na náš gejt, máme skoro tříhodinovou rezervu, tak tady pěkně zakempíme a předháníme se, kdo vymyslí lepší polohu na dospání. A protože někteří si ustelou rovnou na koberci, je ten gejt doslova v ob-ležení Střeziňáků. Vytahují se poslední zásoby, někteří kaziči morálky tasí dokonce nějaké učivo, někteří protřelejší tasí na přikrytí deku ukořistěnou v letadle, proletuje tu vrabčák. A protože jsme v Paříži, nelze nevzpomenout na Edith Piaf, které se přezdívalo Vrabčák z předměstí.
Tak přece! Skupinka nejodvážnější vytahuje nástroje! Nejdřív ve čtyřech, v pěti, a během půlhodinového spontánního představení se postupně přidává skoro celý orchestr včetně dirigenta. Okolo se srocuje dav cestujících, letušek a letištních zaměstnanců, natáčejí si nás na mobily a tablety. Dává se Vivaldi, Tennessee, Cider, Palladio a další. Přenádherná, nezapomenutelná chvilka.
Zbývá prakticky poslední tajenka - jestli nám v pořádku přijdou všechna zavazadla.
Co si vlastně z Ameriky 2022 odnesu? Tak předně si nafackuju za malověrnost a skepsi. Fakt jsem do posledního dne nevěřil, že se zájezd, sevřený z jedné strany covidem a z druhé strany válkou, podaří uskutečnit, a dokonce v plném počtu účastníků. Klobouk dolů před neskutečným odhodláním Mikuláše, Lídy a Michaela.
Za druhé - na 14 dní mě adoptoval orchestr, z něhož jsem původně znal jménem asi tak polovinu členů. Byla to parádní studie života hudebního organismu. Je znát, že základní potravou SSO je klasická muzika - hodnoty, jazyk a humor jsou tady tím pádem nastavené malinko jinak než v Safari nebo STO, jejichž život znám víc než dobře. Našel jsem tady neskutečné multitalente, zdravý střední mančaft, schopný kdykoli zaskočit za lídre, i nadějné učedníke. Pardon, napletlo se mi sem pár slovíček z éselenštiny, tak teď zase zpět do češtiny!
Za třetí jsem děsně, ale děsně rád, že děcka tohle všechno mohly zažít. Snad si uvědomují, že kdyby na sobě nemakaly, tak by se jich taková paráda nemohla týkat. Všichni taky poznali, že když je orchestr tak dlouho v kuse pohromadě, tak jde jeho výkon i výkon jednotlivců o parník nahoru. Je to strašně znát.
Za čtvrté si z téhle Ameriky určitě zapamatuju pár blbinek: největší mořské vlny, co jsem kdy zažil, nejrozsáhlejší zastavěnou plochu, co jsem kdy viděl (asi 200 km pobřeží od Miami až po městečko Jupiter) a taky největší kus krajiny vytvořené člověkem…v golfovém Hobitíně si ani stébélko neroste, jak chce, vše je pečlivě vymyšleno, naaranžováno a udržováno člověkem včetně potůčků a jezírek. Krajinná plastická chirurgie.
Za páté vysekávám ještě jednu poklonu paní Lídě za nezměrnou ochotu, starostlivost a obrovské penzum nezištné práce pro orchestr a Mikulášovi za skvělou odbornost a strhující nadšení pro klasiku, díky kterému orchestr hraje kontinuálně na hranici a možná i za hranicí svých možností.
Za šesté velké díky Šustovic rodině včetně našeho střezinského šéfa Karla, že už 25 let tyhle zájezdy umožňují.
A za poslední - trochu sentimentálně - děkuju, že si svůj zájezd do Ameriky poctivě vyšmydlala i moje skvělá dcera Eva.
Všechny kufry přijely, zapínáme bundy, skáčeme do vanů, pardon, do busu a hurá domů na Střezinu!